Dorostový tábor 2019 - Hraničářův učeň

Více fotek zde: foto tábor 2019

Sobota 13.7. byla dnem odjezdu na dorostový tábor, tentokrát na vyžádané a dlouho očekávané téma - Hraničářův učeň. Shromáždili jsme se v 8 hodin před Bételem. Vlak i s námi odjel v 9 hodin. Kdosi z vedoucích navrhl, že tentokrát půjdeme do HoHova údolí jinou cestou, kterou obvykle nechodíváme. Přejeli jsme tedy naše údolí a museli se o pěkný kousek cesty vrátit. Pršelo. Ale jak říká DZD (Demokraticky Zvolený Diktátor - HoHo) "Každé počasí je krásné, jen člověk na něj nebývá připraven." Většina z nás (jen já) si tudíž cestu užila. Po příchodu do údolí jsme si rychle rozebrali stany a schovali se do nich. I přestože bylo nakázáno zabrat si vždy jen dvoulůžkový stan, někteří si stejně vzali trojlůžkový (někdo měl dokonce stany dva). Brzy přestalo pršet. Obdrželi jsme hnědé hraničářské pláštěnky. Naším prvním Hraničářským úkolem bylo ve skupinkách po třech pobíhat po stráni nad táborem a hledat své jméno mezi pěti lény, z nichž byla dvě falešná. Večer se pod vedením Pavla Paluchníka uskutečnil první program. Večerka byla vyhlášena ve 22 hodin.

Nedělní rozcvičku vedl HoHo. Báli jsme se, co si na nás zase vymyslí, ale naše obavy byly zbytečné, neboť rozcvička byla opravdu mírná (cvičili jsme veselý výraz ve tváři). Po snídani se všechny týmy - Norgate, Meric a Caraway - sešikovaly u stožáru odrecitovaly táborovou hymnu a vytáhly táborovou vlajku. Po skupinkách jsme se už konečně vrhli na výcvik. Každé léno se vždy věnovalo jiné oblasti výcviku, a proto budu psát o tom našem (nakonec si všichni vyzkoušeli všechno). Caraway se nejprve zhostilo povinností písaře. Nejprve jsme probírali etiketu a jmenovali některá její pravidla. Potom jsme si rozebrali a dali se do psaní pomocí inkoustu a brku. Psali jsme tak dlouho, dokud nezazvonili na svačinu. Druhá část dopoledne se pro naše léno nesla v duchu pozorování ostatních skupin. Někteří z nás se dokonce připojili k jedné z nich. Dalším důležitým bodem programu bylo vyrobit si svou vlastní vlajku. Všechny tři týmy po asi jedné hodině úkol splnily. Po obědě, umytí nádobí, poledním klidu a osobní volnu jsme hráli Angličany a Skoty. Večerního programu se ujal HoHo.

O budíček v pondělí ráno se postaral opět Pavel a jeho malá flétnička. Musím uznat, že tento styl buzení byl velice účinný. Všichni se snažili co nejrychleji vyklopýtat ze stanů, jen aby byl ten příval libé hudby konečně utnut. Rozcvička se dnes nevymykala táborovým standardům. Po snídani a tradičním nástupu jsme se opět rozešli do ranních skupinek. Každá skupinka měla jednoho až dva vedoucí a průměrně tři a půl člena. Probírali jsme včerejší program a odpovídali na otázky, které jsme večer dostali. Jakmile skončily skupinky, nastal čas výcviku. Dnes se léna vystřídala. Na nás zbyl HoHo a jeho ,,péče o koně".Nejprve jsme se učili používat všechny naše smysly (kromě chuti).Následně jsme měli za úkol donést vedoucímu pár listů a bylin. Nejtěžší pro nás byla až poslední úloha - obstarat živé živočichy, ale po kratším hledání jsme všichni nějaký ten hmyz polapili. Vypustili jsme své zajatce a opět jsme šli sledovat, jak si vedou ostatní.(Pozn. překladatele: HoHo vymyslel pro každou skupinu jiný program, a proto nemohu říci, že jsme si toto vyzkoušeli všichni.) Kromě hmyzu si ublížil pouze Libor, jenž dnes přijel a při šermování špatně došlápl na nohu. Odpoledne pro nás byl přichystán "most" stávající ze dvou klád držených pomocí tří provázků nad vodou. Naším úkolem bylo nějakým způsobem provázky přepálit. Nanosily jsme si z lesa dřevo a chrastí a stavěli malé hranice, které jsme se snažili pomocí tří sirek zapálit. Vedoucí nám tyto aktivity ztěžovali tím, že na nás celou dobu stříkali vodu. My si to samozřejmě nemohli nechat líbit a hájili jsme své skomírající plamínky vlastními těly a pláštěnkami. Pomocí vzájemné spolupráce se nám nakonec podařilo most strhnout. Po skončení hry jsme si všichni museli nechat usušit oděvy.

V úterý ráno se někteří kluci vzbudili dříve. Jelikož je HoHo nehodlal tolerovat takto brzy ve své blízkosti, poslal je sbírat dřevo. Všichni se ale stačili vrátit na budíček. Pavel dnes odložil flétnu a za pomoci všech nespavců se dal do zpěvu. Problém nastal již s druhým tónem. Všichni jsme znali jinou verzi tohoto hitu, a tudíž nebylo třeba zpívat více než dvě sloky a všichni už byli venku ze stanů. Při rozcvičce jsme si museli vyběhnout na pařez, neboť vedoucím se záhadně ztratila káva a právě zde ji měli nalézt. Po kratším pátrání ji našli. Dnešní výcvik nás měl naučit rytířským dovednostem. Nejprve jsme běhali přes překážkovou dráhu. První překážkou byly dřevěná polínka rozložená za sebou s rozestupy asi 20 centimetrů. Do těchto mezer jsme se museli trefit, nezavadit o polínko a ani jednu škvíru nevynechat. Následně jsme museli prolézt skrz kozu (na dřevo). Na místo třetí překážky byly umístěny na sebe naskládané lavičky, které jsme přeskakovali. Dráhu byla zakončena třemi klacky, mezi nimiž jsme kličkovali. Na závěr jsme si to dali celé znovu v opačném pořadí. Nemusím snad ani zmiňovat, že to celé bylo na čas. Když jsme se všichni třikrát vystřídali, odebrali jsme se ke stromu, na který jsme se pomocí lana se smyčkami snažili vylézt. Po té jsme změřili své síly v někdy i poměrně nerovném souboji, neboť někteří z nás podlehli bojové zuřivosti. Po osobním volnu nás čekala hra v lese. Každý tým měl svou palisádu. Tu tam zanechali hraničáři, jenž při boji se strašnými Kalkary položili svůj život.(Pozn. překladatele: Pokud nevíte co je Kalkar obraťte se na znalce Hraničářova učně.) Po palisádě byly poschovávány klíče (dohromady asi 400 klíčů). Tyto klíče jsme se následně snažili dostat do zámku bedýnky, kterou jsme objevili pod jedním pařezem. Při asi dvoustém klíči se nám to podařilo. Radovali jsme se jen do té doby, než jsme zjistili, že uvnitř je jen kousek mapy, jakási nápověda a další o něco menší bedýnka. Pustili jsme se tedy do zkoušení klíčů znovu. Tímto stylem jsme nakonec otevřeli všech pět bedýnek. Dlouho jsme se dohadovali na řešení té hádanky. Všechny indicie byly předány nejstarším členům týmů bez jakéhokoli výsledku. Vrátili jsme se tedy do tábora a vyrobili zápalné šípy.

Ve středu jsme konečně přišli na řešení toho zapeklitého rébusu. Složili jsme kusy mapy dohromady a slepili je lepicí páskou. Nápověda, kterou jsme mylně považovali za šifru, nebyla ničím jiným než popisem cesty. Výprava však musela počkat, neboť nás dnes čekala poslední fáze výcviku. Naše léno dnes mělo za úkol střílet z luku a vrhat noži. Nejprve nás Honza představující Halta (Pozn. překladatele: Halt je v knihách jedním z nejzkušenějších hraničářů) zavedl do lesa, kde jsme postupně odhalovali předměty, které sem nepatřily. Následně jsme se šli věnovat samotné lukostřelbě. Odpoledne nás čekala cesta na zříceninu hradu Rechenburk. Vazy se chopil pozice vrchního mapmistra a společně s Davidem K. nás neomylně vedli po stopách Kalkarů. Po dlouhé cestě, na které jsme několikrát málem zabloudili, jsme se dostali do cíle. Cílem nebyl samotný hrad, nýbrž ta samá vyhlídka kde jsme se na noc utábořili již před dvěma lety. Rozložili jsme plachtu, na níž jsme nanosili spacáky a karimatky, jenž se, na rozdíl od nás, celou cestu vezly autem. Odebrali jsme se k ohništi uvnitř altánku a opékali chleby. Program proběhl poměrně stejně jako obvykle, jen jsme z důvodu absence kytary nemohli zpívat. Ne, že by se o to někteří z nás nepokoušeli, ale skončili stejně rychle, jako začali. Většina lidí se odebrala na plachtu, kde jsme strávili poměrně klidnou noc.

Čtvrteční budíček byl více než neobvyklý. Místo hudby nás dnes vzbudil zvuk pily, neboť sem přijeli pracovat dřevaři. HoHo tvrdil, že si je najal, ale tohle už jsme mu nezbaštili. K snídani jsme dostali hrnek teplého čaje. Rohlík jsme si museli dojít sundat ze stromu. Po sbalení a uklizení věcí do aut jsme byli opět připraveni na cestu. Před odchodem jsme si ještě stihli udělat společnou fotku. Zpáteční cesta uběhla rychleji, protože Vazy už si nechal alespoň trochu poradit. Možná to bylo i tím, že jsme se drželi značených cest, což bylo v porovnání se včerejším zdoláváním strmých strání, přechodem přes řeku a hledáním správné cesty na louce, mnohem pohodlnější. Když jsme dorazili až k táboru, konečně přišla řada na naše tři luky a zápalné šípy, které jsme s sebou nesli už od včerejšího odchodu z HoHova údolí. U potoka byly kartonové obdélníky s obrázky Kalkarů. Každý si oblékl svou pláštěnku, zapálil šíp a pokusil se trefit do kartonů připevněných na kůlech. Nevím, jestli se to nakonec někomu podařilo, ale jisté je že všichni tři Kalkarové shořeli. Odpoledne bylo opět vyhrazeno pro nacvičení nějaké scénky. To nám trvalo asi dvě hodiny. Potom se hrály hry. Lukáš dnes slavil dvanácté narozeniny, a proto byly k večeři lívance, tajně připravované v průběhu hraní her. Po večerním programu nás navštívili skauti z vedlejšího tábořiště a zpívali s námi táborové a dokonce i naše písničky. V noci nás čekala nečekaná noční procházka do pěchotního srubu nad táborem.

Pátek se jakožto poslední celý den tábora opět nesl v duchu všech možných zkoušek. Ačkoli se po včerejší noci všichni vzbudili později, už brzy jsme běhali vylepšenou překážkovou dráhu, bojovali v soubojích muže proti muži, ale i ve větších bitvách, stříleli z luku na obrázek kance připevněný na terči, vrhali noži, chytali luční koníky a podepisovali se nějakým starším typem písma dle své volby. Všechny zkoušky byly hotové až lehce po obědě. Zbývající čas jsme se snažili využít k docvičení divadla, ale ani tak jsme spoustu věcí nestihli. Musel jsem se tedy spolehnout na ostatní herce a doufat, že si nějak poradí. Nastalo předávání stříbrných dubových lístků, čtení výsledků a jmenování hraničářů. Dalším bodem na programu dne byla svatba Halta (Honzy) a lady Pauliny (Pavly). Honza/Halt/Zavak se dokonce nechal u této příležitosti oholit. Nadešel čas ukázat vedoucím, co jsme celou tu dobu nacvičovali. I přes všechny mé obavy nakonec dopadla scénka o starých pověstech českých opravdu skvěle. Vedoucí nám potom zahráli svou vlastní scénku. Po poslední společné fotce jsme vrátili pláštěnky. O závěrečném programu jsme všichni vyjádřili svůj názor na tento tábor a rozloučili se s pěti z nás, co odchází do mládeže. Po skončení jsme opět zpívali. Tentokráte ale opravdu dlouho (asi do 23:45). Není tedy divu, že na poslední písničku nás zůstala u ohniště už jen hrstka. Třem z nás to ale stále přišlo málo a drželi jsme hlídku celou noc.

Sobota byla opět i dnem odjezdu. Ráno jsme si zabalili věci, zasypali všechny díry a uklidili stany i celé tábořiště. Našeho trojlístku se začala zmocňovat únava. Zabalili jsme si batohy, sedli si a čekali na odchod. Dvě noční hlídačky už to nevydržely a pospávaly na lavičkách. Konečně nastal čas odchodu. Cestu zpět na nádraží jsme tentokrát nezměnili. Vlakem jsme dojeli do Hradce Králové, kde jsme přestoupili na autobus. Domů jsme se vrátili v odpoledních hodinách.

Kuba Žoha